Seing

Jedním z efektů, které snižují účinnost pozorování, je seeing. Je to tím nepříjemnější, že se seeing nedá běžnou astronomickou technikou odstranit. Seeing vzniká neklidem atmosférických hmot ve směru zorného paprsku. Hvězda ovlivněná seeingem se nejeví jako bodový zdroj, ale jako „rozmytý terč“, jako „amébovitý“ útvar, který pulzuje, takže trochu připomíná medúzu. Proto se velikost seeingu udává v úhlových vteřinách a je to vlastně pološířka gaussovského fitu obrazu hvězdy. Čím je atmosféra neklidnější, tím je obraz hvězdy „rozmytější“, tím je větší seeing a astronom ví, že pozorování budou obtížná. Nepleťme si seeing se známým „mihotáním“ hvězd, které je dobře patrné zejména v zimě. Tento efekt nazýváme scintilací. Nenulový seeing nemůže existovat, jak vyplývá z fyzikální podstaty jeho vzniku, protože nějaké nenulové turbulence vždycky existovat musí, a tedy musí existovat i nenulový seeing. Situace je o to komplikovanější, že seeing je poměrně rychle proměnný v čase. Mění se nejenom z noci na noc, ale často i v průběhu jediné noci.

Příklad, jak dokáže špatný seing ovlivnit pozorování těsné dvojhvězdy.