
Miranda byla pojmenována po dceři kouzelníka Prospera v Shakespearově hře Bouře. Ale její jméno je sladěno i s jejím zjevem, neboť zároveň znamená podivuhodný (lat. mirandus = podivuhodný, mirac(u)lum = zázrak). Miranda není jeden z největších satelitů Uranu, ale Voyager 2 prolétal nejblíže právě kolem ní. Nebyl to měsíc, ke kterému se měl Voyager nejvíce přiblížit, kdyby pracovníci řídící let měli na výběr, ale žádný výběr nebyl. Voyager 2 musel proletět blízko planety, aby dostal potřebné zrychlení na cestu k Neptunu.. a cesta vedla kolem Mirandy. Rozlišení, ve kterém byly fotografované větší satelity, bylo asi 2 až 3 kilometry na pixel, kdežto na Mirandě rozlišíme detaily o rozměrech i jen několik set metrů. Naštěstí se Miranda ukázala být nejpozoruhodnější ze všech satelitů. Miranda je malý měsíc s průměrem 470 kilometrů. Její povrch je na rozdíl od čehokoliv jiného ve sluneční soustavě pokryt něčím, co je „splácané dohromady bez ladu a skladu“. Miranda sestává z obrovských kaňonů a zlomů hlubokých i 20 kilometrů, stupňovitých teras a směsi starých a mladých povrchů. Mladší oblasti by mohly být vytvořeny nedokončenou vnitřní diferenciací měsíce, proces ve kterém lehčí materiál vystupuje v omezených oblastech na povrch. Vypadá, jako by byla v průběhu svého vytváření zhruba pětkrát rozdrcena. Po každém roztříštění by se dal měsíc zase dohromady ze svých pozůstatků, přičemž se pokaždé část povrchových materiálů dostala do jádra a část materiálů jádra zůstala na povrchu. Mirandino vzezření se můžeme pokusit vysvětlovat různými teoriemi, jeho skutečná historie však ale i nadále zůstává neznámá. Vzhledem k Mirandině malé velikosti a nízké teplotě (-187°C) byla na tomto měsíci nalezena překvapivá míra a různorodost tektonické aktivity. To vede k názoru, že dalším zdrojem tepla musí být slapové tření způsobované gravitací Uranu. Navíc některé vlivy musí způsobovat pohyb ledu a ledového materiálu při nízkých teplotách.