Měsíc Callisto je jedním z největších měsíců naší Sluneční soustavy. Dosahuje průměru 4 820 km, což jej po měsících Ganymedes a Titan řadí na třetí místo v tabulce největších měsíců. Mimo jiné je téměř stejně velký jako Slunci nejbližší planeta Merkur (4 878 km). Měsíc Callisto patří k tzv. Galileovským měsícům planety Jupiter. Měsíc Callisto objevil na počátku 17. století Galileo Galilei (7. ledna 1610) při svých prvních teleskopických pozorováních hvězdné oblohy. Callisto je po Ganymedu druhým největším měsícem planety Jupiter. Z Galileovských měsíců je čtvrtým a nejvzdálenějším satelitem Jupiteru s oběžnou dráhou o poloměru 1 880 000 km a dobou oběhu 16,7 dne. Oběžná dráha je mírně excentrická (e=0,007 4). Měsíc Callisto má podobně jako náš Měsíc vázanou rotaci, tudíž Jupiteru nastavuje stále stejnou polokouli. Přitom přivrácená strana měsíce je o poznání tmavší než strana odvrácená. U zbývajících měsíců Jupitera je tomu ale právě naopak. Podle měření kosmických sond, které kolem měsíce Callisto prolétly, je průměrná hustota tohoto měsíce 1,83 g/cm3. Hmotnost měsíce Callisto činí 1,076 × 1023 kg, což je přibližně 5,4% hmotnosti planety Země. Gravitační zrychlení na rovníku činí 1,235 m/s2 a úniková rychlost z povrchu Callista je 2,44 km/s. Spektroskopická měření naznačují, že se na povrchu vyskytují křemičitany, vodní led, tuhý oxid uhličitý, amoniak a řada organických látek. Dnes vědci předpokládají, že kůra měsíce Callisto dosahuje tloušťky okolo 150 km. Pod zmrzlou slupkou s povrchovou teplotou -130 až -190 °C by se mohl vyskytovat globální oceán slané vody a pod ním částečně diferencované křemičitanové jádro o průměru asi 1 200 km a průměrné hustotě až 3,6 g/cm3.
Porovnání velikosti Callista s Měsícem a Zemí.
Možná existence oceánu pod povrchem měsíce nenechává v klidu exobiology, kteří předpokládají možnou existenci mimozemského života. Byť asi jen v nejprimitivnějších formách. Callisto má i velice slabou atmosféru tvořenou molekulárním kyslíkem a CO2, která je doplňována sublimací povrchového ledu. Hustota částic u povrchu měsíce dosahuje ale pouhých 4 × 108 cm-3. Povrch měsíce Callisto je silně erodovaný. Nápadné jsou velké impaktní krátery a naopak absence kráterů menších než 1 km. Dosavadní poznatky nenaznačují žádnou deskovou tektoniku ani aktivní vulkanismus. Řada snímků z kosmických sond ale naznačuje existenci tzv. kryovulkanismu.
Krátery na povrchu
Sráz nasvícený ranním Sluncem.
Detailní pohled na povrch měsíce.
Fotografie ze satelitů ukázaly na existenci velkých prstencových struktur, hřebenů i pásů sekundárních kráterů. Callisto patří k nejvíce krátery posetým tělesům celé Sluneční soustavy. Největší kráter Valhalla dosahuje průměru 600 km a koncentrické prstence sahají až do vzdálenosti 1 800 km. Druhý největší kráter Asgard má prstence sahající do vzdálenosti až 1 600 km. Kolem měsíce Callisto dosud prolétly kosmické sondy Pioneer 10 a Pioneer 11 v 70. letech minulého století, které však nepřinesly mnoho nových poznatků. Průlomem byly až mise kosmických sond Voyager 1 a Voyager 2 v letech 1797 a 1980, které nasnímaly povrch měsíce s rozlišením až 1 km. O další příval poznatků a fotografií se postaraly kosmické sondy Galileo a Cassini. Sonda Galileo kolem měsíce Callisto prolétla opakovaně, nejtěsněji v roce 2000 ve vzdálenosti pouhých 138 km od povrchu. Vybrané oblasti měsíce byly fotografovány s rozlišením pouhých 15 m. Tyto kosmické sondy zjistily u Callista slabé magnetické pole a pravděpodobně i přítomnost slabé ionosféry.