ČERVENEC
Merkur je vytrvale nepozorovatelný, Venuše a Mars večer rychle klesají k západnímu obzoru a na konci července už je na obloze neuvidíme. Po většinu noci kromě večera je nad naším obzorem Saturn, ráno vysoko nad východním obzorem svítí nápadný Jupiter.
Kvazikonjunkce – Venuše a Mars se rozcházejí
Planeta Venuše dosahuje 7. července své maximální jasnosti, a to -4,5 mag. Zato Mars v červáncích vedle Venuše bledne až téměř k neviditelnosti. Ačkoli se obě planety večer kloní k západu, budeme-li pečlivě sledovat jejich pohyb, všimneme si, že mezi souhvězdími se naopak obě planety pohybují směrem k východu. Tento zdánlivý paradox je způsoben tím, že se dohromady skládá otáčení Země okolo vlastní rotační osy s pohybem Země, Venuše a Marsu okolo Slunce. Výsledek vypadá, jako by Mars před Venuší utíkal. Ta je na první pohled rychlejší. Jenže…
Mars tentokrát Venuše dohonit nedokáže. Už 2. července se sbližování Venuše s Marsem zastaví a Venuše se začne zase vzdalovat. Dojde k tzv. kvazikonjunkci. To je novodobý pojem, který vznikl až tehdy, když astronomové potřebovali přesně definovat, co je to konjunkce. To je původně starověký pojem, který měl význam astronomický i astrologický. Jedná se o situaci, kdy se dvě planety na obloze ocitají blízko sebe a z astrologického hlediska spojí své „síly“. Nejde o síly fyzikální, proto ty uvozovky. Interpretaci takové události ponechám na čtenářích.
Podstatné je, že pojem konjunkce pro vzájemné přiblížení těles používáme v astronomii dodnes. Problém jsme si však kvůli výpočtům zjednodušili – konjunkce nastává v okamžiku, kdy mají obě planety stejnou délkovou souřadnici. Když se stane to, co předvedou Venuše a Mars v červenci 2023, kdy se jedna planeta přiblíží k druhé a zase se vzdálí, aniž by se souřadnice vyrovnaly, mluvíme o kvazikonjunkci. Je to trochu paradox. Kvazikonjunkce totiž odpovídá přesně tomu, čemu se ve starověku říkalo konjunkce.
Pohyb Venuše a Marsu nad západním obzorem v červnu a počátkem července 2023. Pro každý třetí den od 5. 6. do 11.7. je zaznamenána poloha planet vůči obzoru ve 22:30 SELČ. Hvězdy na pozadí odpovídají datu 2. 7. 2023, kdy se k sobě Venuše a Mars přiblíží na nejmenší úhlovou vzdálenost (3,6°).
Autor: Stellarium/Jan Veselý
Vysvětlení pro zvídavé čtenáře:
(Pokud se ztratíte, protože nejste zběhlí v astronomických souřadnicích, klidně přeskočte na následující mezititulek.)
Za okamžik konjunkce považujeme ten, kdy mají obě tělesa stejnou délkovou souřadnici. Tedy kdy mají stejnou rektascenzi nebo ekliptikální délku. Můžeme tak rozlišovat konjunkci v rektascenzi a konjunkci v délce.
Rektascenze je souřadnice, která by na Zemi odpovídala zeměpisné délce. Ostatně základní kružnicí, na které rektascenzi měříme, je světový (nebo také nebeský) rovník – ten vznikne jako průsečík roviny zemského rovníku s myšlenou nebeskou sférou. Ekliptikální délka na Zemi ekvivalent nemá. Ale je to souřadnice měřená na ekliptice – kružnici, po níž se mezi souhvězdími pohybuje Slunce. Ta prochází znameními zvěrokruhu a je vůči rovníku skloněná o 23,5°. Není náhodou, že toto číslo je totožné se sklonem zemské osy. Ve skutečnosti je totiž pohyb Slunce mezi hvězdami průmětem pohybu Země okolo Slunce. A protože všechna velká tělesa Sluneční soustavy obíhají v přibližně stejné rovině, pohybují se v blízkosti ekliptiky i planety.
V české Hvězdářské ročence jsou vzájemné konjunkce planet počítány v (ekliptikální) délce, protože takto vypočtená hodnota se nejvíce blíží okamžiku, kdy jsou planety úhlově opravdu nejblíž sobě. Nicméně jen se blíží. Okamžiky konjunkce v rektascenzi, konjunkce v délce a přiblížení planet na nejmenší úhlovou vzdálenost se liší. V případě pomalu se pohybujících těles (vzdálených planet) i o několik dní.
Jaký má hvězda pulz? – Henrietta Swan Leavittová a Jocelyn Bellová
Na červenec připadají výročí narození dvou žen, které svými objevy, jež se vážou k pulzujícím hvězdám, způsobily revoluci v astronomii.
Před 155 lety, 4. července 1868, se narodila Henrietta Swan Leavittová. Pracovala na Harvard College Observatory jako „počítačka“ (anglicky computer). Zpracovávala fotografické desky zachycující Malý Magellanův oblak, aby vytvořila katalog jasností hvězd. Díky své pečlivosti a trpělivosti si všimla vztahu mezi periodou změn jasnosti pulzujících proměnných hvězd označovaných jako cefeidy a maximální hodnotou jejich jasnosti. Protože všechny hvězdy ve zkoumaném vzorku byly prakticky stejně daleko (Malý Magellanův oblak je samostatná trpasličí galaxie sousedící s tou naší), mohla Leavittová vztah mezi svítivostí a periodou změn jasnosti cefeid stanovit jednoznačně.
Díky objevu tohoto vztahu mohl dva roky po smrti Henrietty Swan Leavittové určit Edwin Hubble vzdálenost mlhoviny v Andromedě a dokázat, že vlastně není mlhovinou, ale galaxií podobnou té naší. Výročí tohoto Hubbleova měření si letos připomeneme v říjnu.
Henrietta Swan Leavittová u svého pracovního stolu na Harvard College Observatory
Autor: Wikimedia Commons
Dne 15. července 2023 oslaví své osmdesátiny Jocelyn Bell Burnellová. Britská astronomka pocházející ze Severního Irska. Během svého postgraduálního studia v roce 1967 (ve svých 24 letech) objevila novou kategorii vesmírných objektů – pulzary. Dnes víme, že pulzar je rychle rotující neutronová hvězda, jejíž magnetická a rotační osa nemají shodný směr. Zářící oblasti na magnetických pólech hvězdy pak pozorovatel, který se dívá ze správného (šťastného) zorného úhlu, zaznamená jako (zpravidla) rádiové pulzy. Podobá se to svazku světla vysílaného majákem.
Jocelyn Bell Burnellová
Autor: University of Dundee
Anthony Hewish, vedoucí její disertační práce, pak v roce 1974 dostal za objev Jocelyn Bellové Nobelovu cenu za fyziku, a to spolu s Martinem Rylem. Oba ji dostali „za průkopnickou práci v oboru radioastronomie“ a oba si ji zasloužili. Nicméně Hewish ji dostal také „za rozhodující roli v objevu pulzarů“ a v tomto kontextu je neudělení Nobelovy ceny také Jocelyn Bellové velkou a neodčinitelnou ostudou Královské švédské akademie věd.
Jocelyn Bell Burnellová (Burnellová je příjmení, které získala po svatbě) zazářila v astronomickém světě ještě jednou, a to v roce 2006, když moderovala a dovedla do přijatelného konce vášnivé diskuse o definici planety Sluneční soustavy na valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie v Praze.
SRPEN
Na obloze se objeví meteory roje Perseid, planety Merkur a Mars jsou nepozorovatelné. Venuše, která se na konci července ztratila v červáncích, rychle proletěla v prostoru mezi Zemí a Sluncem a na konci srpna ji zase uvidíme, ale tentokrát na ranní obloze nízko nad východním obzorem. Po celou noc je pozorovatelný Saturn, po půlnoci také Jupiter.
Saturn a dvojitý modrý superúplněk
Nebeský úkaz, o kterém se bude jistě nejvíce mluvit a psát v médiích, nastává v srpnu. Týká se Měsíce a planety Saturn. Letos nás v srpnu čekají hned dva úplňky Měsíce. Jeden nastane 1. srpna ve 20:31 SELČ, ten druhý pak 31. srpna ve 3:35 SELČ. Doba, za kterou se vystřídají všechny fáze Měsíce (od novu do novu), dala v češtině jméno kalendářnímu období. Prakticky všechny starověké kultury používaly tuto tzv. synodickou periodu Měsíce jako základ kalendáře. Náš dnešní kalendář je sluneční – založený na periodě oběhu Země okolo Slunce, takže kalendářní měsíce jsou, s výjimkou února, delší než 29,53 dne, což je průměrná hodnota oné synodické periody. Někdy se tedy stane, že v jednom kalendářním měsíci nastane některá z hlavních fází (nov, první čtvrt, úplněk, poslední čtvrt) dvakrát. V případě, že jsou to dva úplňky, začalo se v polovině 20. století tomuto kalendářně-statistickému jevu říkat „Modrý měsíc“ nebo „Modrý úplněk“.
Označení se netýká barvy Měsíce jako vesmírného tělesa. Je to opravdu čistě statistická záležitost spojená s anglickým úslovím „once in a blue moon“. Česky říkáme „jednou za uherský rok“. Tyto fráze mají zdůraznit, že k nějaké události dochází jen vzácně. Najdeme je i ve Shakespearových textech, ale kdy bylo toto úsloví spojeno s děním na obloze, potažmo fázemi Měsíce, nevíme. Víme ale, že v 18. a 19. století už ano. Až do poloviny 20. století se však jako modrý úplněk označovala jiná statistická situace – týkala se také měsíčních úplňků, ale ne dvou za jeden kalendářní měsíc, nýbrž čtyř úplňků za jedno čtvrtletí. Podrobné vysvětlení najdete v článku, který se zabývá statistikou měsíčních fází v kalendáři.
Druhý srpnový úplněk tedy bude modrý. To ale není letos v srpnu všechno. Oba úplňky nastanou v době, kdy bude Měsíc současně nejblíže Zemi, v tzv. perigeu, česky přízemí. Dne 2. srpna 2023 v 8 hodin (půl dne po úplňku) bude Měsíc 357 307 km od Země a 30. srpna 2023 v 18 hodin (půl dne před úplňkem) bude ještě blíže, a to 357 185 km. Pro srovnání, když je Měsíc v odzemí, je téměř o 50 tisíc kilometrů dále (více než 406 tisíc kilometrů). Uvedená čísla se týkají vzdálenosti geometrických středů Země a Měsíce. Když se sejde úplněk a okamžik přízemí, hovoří se o superúplňku. Hovoří se o něm nahlas a všude. Internet je zahlcen fotografiemi konjunkcí úplňku s věžemi, kolotoči, památnými stromy. Astronomický význam superúplňku je nulový, společenský význam však konkuruje i zatměním Slunce či Měsíce. Všichni vědí (nedá se říci vidí, protože objektivně to poznat očima opravdu nelze), že je měsíční kotouč největší a nejjasnější. A v srpnu 2023 budou superúplňky dokonce dva a ten druhý ještě ke všemu modrý.
Superúplněk za Ještědem 27. 4. 2021
Autor: Martin Gembec
Ani to není v srpnu všechno. Dne 27. srpna se Saturn ocitá v opozici – tedy naproti Slunci. Je tedy na obloze po celou noc. A co víc, i Saturn je v opozici současně také nejblíže Zemi – konkrétně miliardu a 311 milionů kilometrů (nejblíže tedy nemusí nutně znamenat blízko). I v tomto případě platí, že je Saturn nejjasnější. Všimněte si toho data – pouhé tři dny před přízemím Měsíce a tři a půl dne před úplňkem. Saturn nejjasnější a nejblíže Zemi bude na obloze těsně vedle nejjasnějšího a největšího úplňku v roce, který bude ještě ke všemu modrý!
O půlnoci z 30. na 31. srpen uvidíme nad jihem Měsíc v modrém superúplňku spolu se Saturnem v opozici. Na východě je také Jupiter.
Autor: Stellarium/Jan Veselý
Perseidy – slzy svatého Vavřince
Svatý Vavřinec ve slovenských Hrabušicích.
Autor: foto Jan Veselý
Za papeže Sixta II byl správcem chrámového pokladu jistý Vavřinec. Než aby vydal poklad císaři, raději jej rozdal chudým. Za to byl 10. srpna 258 krutým způsobem umučen. Lidé si všimli, že okolo svátku sv. Vavřince se objevují „padající hvězdy“ a začali jim říkat slzy svatého Vavřince.
Ve skutečnosti to na obloze neslzí Vavřinec, ale kometa 109P/Swift-Tuttle. Jedná o meteory – světelné záblesky v atmosféře, jež jsou způsobeny zrnky prachu komety. Na obloze nám tyto meteory zdánlivě vylétají ze souhvězdí Persea a jedná se o nejlépe prozkoumaný meteorický roj. S proudem částic rozptýlených podél dráhy komety se pravidelně střetáváme okolo 13. srpna. Letošní maximum, podle předpovědi až stovka meteorů za hodinu, připadá na 13. 8. v 9 hodin SELČ. Nejvíce meteorů tedy máme šanci zahlédnout za ranního rozbřesku okolo čtvrté hodiny. Zvýšený počet „padajících hvězd“ ale můžeme zaznamenat kteroukoli noc od 10. do 15. srpna.
Žádný dalekohled nepotřebujeme, meteory roje Perseid jsou vidět očima. Souhvězdí Persea je ráno vysoko na severovýchodě, ale meteory se objevují kdekoli na obloze. Měsíc je v době maxima tři dny před novem, takže ruší jen málo. Je dobré být na místě, kde je co nejmenší světelné znečištění a dobrý výhled na celou oblohu. Je také dobré mít oblečení do srpnového ranního chladu.
ZÁŘÍ
Po celou noc nebo po většinu noci jsou nad naším obzorem Jupiter se Saturnem. Mars je nepozorovatelný, ale na ranní obloze se naplno rozsvítí Venuše (19. září opět dosahuje největší jasnosti) a ve druhé polovině měsíce se k ní přidá Merkur ve svém vůbec nejlepším letošním představení, které se protáhne až do října. Dne 23. září 2023 v 8:50 SELČ nastává podzimní rovnodennost.
Jupiter a Subaru v souhvězdí Býka
Tam, kde jsme na začátku roku sledovali pohyb planety Mars, můžeme dnes najít Jupiter. Pohyb planet mezi stálicemi se řídí skládáním jejich oběhu okolo Slunce s oběhem naší Země. A protože všechny planety obíhají Slunce přibližně ve stejné rovině, defilují nám mezi hvězdami postupně stejnými souhvězdími. Do Býka, kde byl Mars na přelomu roků 2022 a 2023, se teď posouvá Jupiter. Je prakticky stejně jasný, jako byl tehdy Mars, ale sluneční světlo odražené od Jupiteru má jasně bílou barvu. V noci ze 4. na 5. září bude kolem Jupiteru procházet také Měsíc. Oblohu pozdního léta tak ozdobí Měsíc, Jupiter, Aldebaran, nejjasnější hvězda souhvězdí Býka, a Plejády, hvězdokupa, jejíž české jméno zní Kuřátka.
Měsíc u Jupiteru v souhvězdí Býka 4. 9. 2023 před půlnocí (23:50 SELČ). Východně od Měsíce a Jupiteru najdeme hvězdokupu Plejády a nízko nad obzorem hvězdu Aldebaran. Skupinu zajímavých a jasných objektů budeme moci sledovat po celý zbytek noci. Stejně jako na začátku roku se v Býku nachází také planeta Uran, kterou můžeme vyhledat dalekohledem.
Kuřátka jsou otevřenou hvězdokupou, tedy skupinou hvězd, která společně vnikla z plynoprachového oblaku. Stáří jenom odhadujeme – na 75 až 150 milionů let. To ale znamená, že jde o hvězdy velmi mladé. Naše Slunce je staré více než 4,5 miliardy let. Český název Kuřátka tedy dobře vystihuje mládí hvězdokupy. Naopak název Plejády, který pochází od starověkých Řeků, napovídá, že bychom měli prostýma očima (bez použití dalekohledu) v této hvězdokupě napočítat sedm hvězd, protože sester Plejád, dcer Pleione a Atlanta, bylo sedm. Anglický název Seven Sisters to bez naznačování a poezie říká rovnou. Japonci říkají této hvězdokupě Subaru. Pojmenovali podle ní i automobily. Všimněme si, že mají v logu pouze šest hvězd. Firemní mytologie říká, že pět hvězd symbolizuje pět částí společné firmy, šestou hvězdou je pak samotné auto. O sedmi sestrách ani zmínka. Zato japonské prameny z osmého století naopak nazývají hvězdokupu Mutsuraboshi [mucuraboši], což doslova znamená “šest hvězd”.
Plejády M45
Autor: Ján Gajdoš
Pokud jde o počet hvězd v Plejádách, doslova nemůžeme brát ani název Sedm sester, protože jednou z hvězd, které vidíme očima, je otec Plejád – Atlas. Řada pozorovatelů tvrdí, že ve hvězdokupě vidí až 10 hvězd, ale tady musíme být opatrní. Hvězd, jejichž jasnost je dostatečná na to, aby byly vidět bez dalekohledu, je v kupě více, ale některé jsou vzájemně úhlově tak blízko, že je nemůžeme bez dalekohledu od sebe rozlišit. S dalekohledem pak můžeme ve hvězdokupě uvidět mnohem více hvězd. Celkem do ní patří přibližně tisícovka hvězd.
Merkur v ještě větším lesku (druhý díl)
Merkur v největším lesku už letos jednou byl, a to v dubnu. Jak už víme, příležitostí ke spatření Merkuru mnoho nemáme. A nepropásnout bychom měli především dvě – jednu večer a druhou ráno. Tu ranní příležitost máme právě ve druhé polovině září. Planetu najdeme nad východním obzorem spolu s Venuší a hvězdou Regulus ze souhvězdí Lva. Dne 16. září překročí jasnost Merkuru +1,1 mag a bude dále stoupat. Maximální západní elongace (18° od Slunce) Merkur dosáhne 22. září. Období viditelnosti planety skončí okolo 8. října. V té době má jasnost -1,2 mag. Zjasňovat bude i nadále, ale klesá k obzoru, takže se ztratí v červáncích nízko nad východním obzorem.
Za povšimnutí stojí, že s vývojem jasnosti Merkuru je to přesně obráceně, než tomu bylo v období večerní viditelnosti v dubnu. Pravidlem je, že při východních elongacích, tedy na večerní obloze, je Merkur nejjasnější hned na začátku a při opisování svého elegantního oblouku nad obzorem postupně slábne, při západních elongacích (je vidět ráno) během období viditelnosti celou dobu zjasňuje.
Graf viditelnosti Merkuru na ranní obloze v září a říjnu 2023
Autor: Jan Vondrák, Hvězdářská ročenka 2023
Přestože Merkur v září nedosáhne takové výšky nad obzorem jako v dubnu, bude toto období viditelnosti Merkuru příznivější, protože maximální úhlové vzdálenosti planeta dosáhne právě v den podzimní rovnodennosti a bude při tom jasnější. V dubnu, kdy maximální elongace nastala tři týdny po jarní rovnodennosti, byla obloha světlejší a planeta naopak slabší.