Miranda

Miranda byla pojmenována po dceři kouzelníka Prospera v Shakespearově hře Bouře. Ale její jméno je sladěno i s jejím zjevem, neboť zároveň znamená podivuhodný (lat. mirandus = podivuhodný, mirac(u)lum = zázrak).

Miranda (moon) - Wikipedia
Miranda

Miranda není jeden z největších satelitů Uranu, ale Voyager 2 prolétal nejblíže právě kolem ní. Nebyl to měsíc, ke kterému se měl Voyager nejvíce přiblížit, kdyby pracovníci řídící let měli na výběr, ale žádný výběr nebyl. Voyager 2 musel proletět blízko planety, aby dostal potřebné zrychlení na cestu k Neptunu.. a cesta vedla kolem Mirandy. Rozlišení, ve kterém byly fotografované větší satelity, bylo asi 2 až 3 kilometry na pixel, kdežto na Mirandě rozlišíme detaily o rozměrech i jen několik set metrů. Naštěstí se Miranda ukázala být nejpozoruhodnější ze všech satelitů.

Tento snímek s vysokým rozlišením byl získán Voyagerem 2 24. ledna 1986, když byl 36 250 kilometrů od Mirandy. Na tomto obrázku Miranda zobrazuje dramaticky rozmanitý povrch. Dobře viditelné jsou v tomto rozlišení (660 metrů/pixel) četné vyvýšeniny a údolí – topografie, která byla pravděpodobně vytvořená tektonickou činností. Vyvýšeninami a údolími se táhne mnoho zlomů. Největší zlom, nebo můžeme říkat útes, je vidět vpravo dole od středu obrázku. Je pravděpodobně způsoben vzájemným třením jednotlivých litosférických ker nebo desek (následky čehož známe i ze Země jako půdní sesuvy). Pohyb dolů se spouštějícího bloku je vidět na ustupujících vyvýšeninách. Zlom je až 5 kilometrů vysoký a je vyšší než stěny Velkého kaňonu na Zemi.

Miranda je malý měsíc s průměrem 470 kilometrů. Její povrch je na rozdíl od čehokoliv jiného ve sluneční soustavě pokryt něčím, co je „splácané dohromady bez ladu a skladu“. Miranda sestává z obrovských kaňonů a zlomů hlubokých i 20 kilometrů, stupňovitých teras a směsi starých a mladých povrchů. Mladší oblasti by mohly být vytvořeny nedokončenou vnitřní diferenciací měsíce, proces ve kterém lehčí materiál vystupuje v omezených oblastech na povrch. Vypadá, jako by byla v průběhu svého vytváření zhruba pětkrát rozdrcena. Po každém roztříštění by se dal měsíc zase dohromady ze svých pozůstatků, přičemž se pokaždé část povrchových materiálů dostala do jádra a část materiálů jádra zůstala na povrchu. Mirandino vzezření se můžeme pokusit vysvětlovat různými teoriemi, jeho skutečná historie však ale i nadále zůstává neznámá.

Tento obraz je polární stereografickou mapou jižní polokoule Mirandy.

Vzhledem k Mirandině malé velikosti a nízké teplotě (-187°C) byla na tomto měsíci nalezena překvapivá míra a různorodost tektonické aktivity. To vede k názoru, že dalším zdrojem tepla musí být slapové tření způsobované gravitací Uranu. Navíc některé vlivy musí způsobovat pohyb ledu a ledového materiálu při nízkých teplotách.

Zdroj: http://astronomia.zcu.cz