Ariel

Uranův měsíc Ariel patří do rodiny vnějších měsíců, ve které je všech pět největších měsíců planety Uran. Jsou to měsíce Miranda, Ariel, Umbriel, Titania a Oberon. Z této skupiny je měsíc Ariel čtvrtým největším měsícem, tedy čtvrtým největším měsícem planety Uran a 14. největším měsícem Sluneční soustavy.

Ariel
Ariel

Ariel byl sice objeven již 24. října 1851 Williamem Lassellem jako objekt s jasností pouhých 14,15m, podrobnější znalosti o něm však přinesla až kosmická sonda Voyager 2, která proletěla kolem planety Uran v lednu 1986 při své cestě k Neptunu. Kosmická sonda se k povrchu Arielu přiblížila na vzdálenost pouhých 127 tis. km. Voyageru 2 se podařilo vyfotografovat asi jen 35% povrchu Arielu, takže naše znalosti o tomto měsíci jsou poměrně neúplné.

Měsíc Ariel obíhá kolem Uranu ve střední vzdálenosti 191 020 kilometrů jednou za 2,5 dne. Rotace měsíce je vázaná, takže planetě Uran nastavuje stále stejnou polokouli. Měsíc dosahuje průměru 1 155 km a hmotnosti asi 1,35×1021 kg. Střední hustota měsíce činí asi 1,66 g/cm3.

Stejně jako všechny vnější měsíce Uranu obíhá Ariel v rovině rovníku planety, tedy téměř kolmo k rovině oběžné dráhy Uranu kolem Slunce. Rotační osa má totiž velice velký sklon a Uran se po své oběžné dráze doslova válí. V důsledku toho na povrchu Arielu vládnou extrémní tepelné i světelné podmínky. Na Arielu, podobně jako na Uranu, dochází ke střídání polárních dnů a polárních nocí. Ty jsou však extrémně dlouhé. Polární den na Arielu totiž trvá 42 pozemských let, tedy půl Uranova roku. Planeta Uran kolem Slunce oběhne jednou za 84 let.

Ariel
Ariel

Ariel pravděpodobně prošel tepelnou diferenciací, což dokazuje jeho sférický tvar. Teplo v nitru vznikalo v důsledku slapového působení sousedních měsíců a planety Uran a také rozpadem radioaktivních prvků v jádru. Ariel se nejspíše zformoval z akrečního disku, který obklopoval Uran v ranných fázích vývoje planety. Jádro měsíce, které je nejspíše tvořeno silikáty, je obklopeno silným pláštěm s převahou vodního ledu. Jádro Arielu by mohlo dosahovat až 63 % průměru planety a shromažďovat až 56 % hmotnosti. Tlak v jádru nepřekračuje 0,3 GPa.

Tomu by nasvědčovalo relativně vysoké albedo (asi 0,23) povrchu Arielu, jenž je v důsledku pohybu měsíce uvnitř radiačních pásů planety Uran, bombardován částicemi slunečního a kosmického záření, které mohou mít na svědomí určité ztmavení Arielova povrchu. Především na přední polokouli, která vykazuje značnou barevnou asymetrii vzhledem k zadní polokouli. Druhou příčinou může být přítomnost uhlíkatých materiálů včetně složitějších organických sloučenin.

Na povrchu měsíce byly pozorovány četné krátery, ale také systémy hlubokých zlomů a kaňonů, které vznikly pravděpodobně v důsledku geologické aktivity poháněné vnitřním teplem. Nejvíce kráterů se nachází na jižním pólu měsíce. Největším známým kráterem na povrchu měsíce Ariel je Yangoor, který dosahuje v průměru asi 78 km. Ostatní známé krátery však mají průměru pod 50 km.

Naopak ve středních šířkách se objevují soustavy zlomů a kaňonů, které pravděpodobně vznikly v důsledku globální kryotektoniky a působením vody nebo amoniaku, a které se táhnou především východním a nebo severovýchodním směrem. Nejdelším známým kaňonem na povrchu Arielu je Kachina Chasma, který dosahuje známé délky 620 km a pokračuje na polokouli, kterou se Voyageru 2 nepodařilo vyfotografovat. Dna kaňonů jsou přitom hladká a jeví se, že byly zaplaveny kapalinou (voda, amoniak).

Ariel

Druhým hlavním typem terénu na povrchu měsíce je vyvýšený terén s četnými systémy hřebenů a údolí, které dosahují délky až 200 km a jsou od sebe vzdáleny 10 až 35 km. Pásy se přitom často jeví jako pokračování kaňonů.

Nejmladším terénem jsou roviny a hladké plochy v místech, kde se protínají kaňony. Jsou to poměrně nízko položené a relativně hladké plochy, které bývají poměrně ostře odděleny od krátery rozrytých ploch či jiných typů útvarů. Vznik rovin má na svědomí nejspíše kryovulkanismus. Kapalina, která se dostala na povrch buď skrz zlomy a nebo jícny připomínajícími pozemské vulkány, a která měla nejspíše zásadní vliv na utváření rovin, musela být poměrně viskózní a brzy utuhla, neboť se nerozlévala do větších vzdáleností. Mohlo jít buďto o vodu a nebo roztok amoniaku s krystalky vodního ledu či solí. Tloušťka vrstev této „kryolávy“ činí teoreticky 1 – 3 km

zdroj: Treking.cz